Po více než 1000 tandemových letech už poznám, co se pasažérovi honí hlavou

„Jak dlouho létáš?“

To je otázka, kterou dostávám skoro každý den.

Většinou zazní na cestě někde mezi lanovkou a startem. A popravdě ani nejde tak o samotné létání. Spíš si tím pasažér ověřuje, že je v dobrých rukou.

Za ty roky jsem vezl malé děti, studenty, manažery, sportovce, důchodce i několik babiček, které dostaly tandemový let od rodiny jako dárek. A zjistil jsem jednu věc.

Přestože je každý člověk jiný, většina pasažérů prožívá podobné pocity.

Tandemový let totiž nezačíná startem. Začíná už ve chvíli, kdy se poprvé potkáme.

První minuty často prozradí úplně všechno

Už při příchodu většinou poznám, jak se pasažér cítí.

Někdo přijede natěšený a během prvních dvou minut má připravených deset otázek.

Někdo se usmívá, ale je vidět, že v hlavě právě probíhá intenzivní debata mezi rozumem a pudem sebezáchovy.

A pak jsou tací, kteří se rovnou přiznají:

„Já se trochu bojím.“

A víte co?

To je úplně normální.

Koneckonců většina lidí nechodí každý den létat na paraglidu.

Často přijíždí i doprovod. Manžel, manželka, děti, kamarádi nebo kolegové.

A někdy bývá nervóznější právě doprovod než samotný pasažér.

Cesta nahoru je součást zážitku

Pokud létáme z Javorového, vyjedeme nahoru lanovkou.

Jako tandemoví piloti máme jednu příjemnou výhodu. S pasažérem i jeho doprovodem můžeme projít na začátek fronty.

Po výjezdu nás čeká ještě asi osm minut pohodové chůze do mírného kopce.

A právě tady vznikají nejlepší rozhovory.

Povídáme si o létání, horách, práci, rodině nebo o tom, kdo koupil poukaz a kdo koho do letu vlastně namočil.

Ať je pasažérovi deset nebo sedmdesát, většinou si během pár minut začneme tykat. Je to přirozenější a celý let je od začátku mnohem uvolněnější.

Poznám, kdo je v pohodě a kdo ne

Za ty roky už většinou docela dobře vycítím, jak na tom pasažér je.

Někdo se těší.

Někdo má respekt.

A někdo si během výstupu říká, jestli by ještě nebyla možnost výměny za kávu a zákusek.

Podle toho volím i instruktáž.

Zjistil jsem totiž, že těsně před startem není úplně ideální uspořádat desetiminutovou přednášku o aerodynamice. Snažím se říct jen to opravdu důležité. Jak poběžíme, co bude následovat a co potřebuji při startu udělat.

Čím jednodušší, tím lepší.

Bezpečnost je samozřejmě vždy na prvním místě. Když pasažéra usadím do sedačky a připnu, následuje několik rutinních kontrol. Pak ještě jedna těsně před startem.

Je to asi ta nejnudnější část celého letu, ale právě tyhle opakující se věci mají svůj význam.

Popravdě mám ale pocit, že pasažérovým obavám před startem ani nedávám moc prostoru.

Přijdeme na start, připravíme křídlo, uděláme kontrolu, prohodíme pár vět a najednou už stojíme připravení ke startu.

Než se pasažér stihne pořádně zamyslet, co ho vlastně čeká, většinou už slyší:

„Tak pojďme na to.“

A za pár vteřin se rozbíháme.

Největší nervozita přichází těsně před startem

Tohle mnoho lidí překvapí.

Největší nervozita není během letu.

Není ani během akrobacie.

A není ani ve chvíli, kdy jsme pár set metrů nad zemí.

Největší nervozita bývá několik vteřin před startem.

Křídlo je připravené.

Vítr fouká správně.

Všechno je nachystané.

A čeká se na ten správný okamžik.

Někteří pasažéři v tu chvíli najednou hodně mluví.

Jiní naopak úplně ztichnou.

Pak řeknu:

„Jdeme!“

A během několika vteřin je všechno jinak.

Po startu většina obav zmizí

To je asi moje nejoblíbenější část celého letu.

Ještě před minutou byl člověk nervózní.

Pak se odlepíme od země.

A najednou slyším:

„Ty jo, vždyť je to úplně v pohodě!“

Přesně tak.

Většina obav zmizí doslova během několika sekund.

Místo nervozity přijde úleva.

Pak radost.

A nakonec většinou úžas z výhledů.

První minuty letu mám trochu jiné starosti

Spousta lidí si myslí, že si po startu okamžitě začneme povídat.

Jenže první minuty letu má pilot obvykle dost práce.

Je potřeba se tzv. zachytit v termice nebo využít svahový vítr. Prostě zařídit, aby let stál za to.

Jakmile se podaří usadit se ve vzduchu, najednou je času dost.

A pak přijdou témata všeho druhu.

O létání.

O rodině.

O práci.

O cestování.

Někdy si povídáme celou dobu.

A někdy jen společně mlčíme a koukáme na Beskydy pod námi.

I to se stává.

A pak přijde otázka na akrobacii

Ještě před přistáním se často ptám, jestli si chtějí vyzkoušet trochu adrenalinu navíc.

Po letech už umím odpovědi docela dobře překládat.

Když někdo řekne:

„Nevím…“

většinou tím myslí:

„Mám trochu obavy, ale vlastně mě to láká.“

V takovém případě vysvětlím, co budeme dělat a jaké pocity může očekávat.

Když někdo odpoví:

„Nechci.“

Tak je rozhodnuto.

Žádné přemlouvání.

Letíme dál na pohodu.

A když někdo bez váhání řekne:

„Jasně, jdeme do toho!“

Pak už většinou nic nevysvětluju.

Jen řeknu:

„Tak si to užij.“

A během následujících minut dostane adrenalin prostor ukázat, co umí.

Přistání bývá jednodušší, než lidé čekají

Před přistáním má pasažér jeden zásadní úkol.

Zvednout nohy.

To je všechno.

Zbytek nechá na mně.

Většina lidí pak bývá překvapená, jak klidně může přistání proběhnout.

Žádné drama. Přistáváme jako letadlo do skluzu na zadek.

Proč mě to pořád baví